Politickým strukturám trvalo celá tisíciletí, než muži zásadově uznali rovné výsady žen, přinejmenším v některých oblastech Země. Přesto dokonce i tady, na osvíceném Západě, biologické pozůstatky přidělení větších privilegií těm, kteří vlastní prvotní, prapůvodní orgán moci a potěšení - míním falus, samozřejmě - zůstávají tak silné, že mzdy a možnosti žen se pořád opožďují.
A pro ty nižší bytosti na Zemi muž a mužské pokolení vzali na sebe přípravu a schéma a podrobení natolik, že teď, v deliriu nadvlády, je mnoho takových bytostí a druhů vedeno k vyhynutí v míře, jaká je dosud připisovaná jen přírodním katastrofám.
Takže jeden může říci, z pohledu Země, nebo Gaii, mužská nadvláda je skutečná katastrofa - katastrofa unikátní, dokazující naši naprostou výjimečnost hlouběji než jakákoli víra.
Je tak ctnostné být vyjímečný mocenskými prostředky? Každé opatření toho, čemu říkáme civilizace, je ve skutečnosti pokrokem vůči pravěkému nebo kmenovému mocenskému zákonu. Od From Magna Charty k Deklaraci nezávislosti poznamenala snaha zabránit excesům mocných vůči přirozeným právům jednotlivce, snížit nesmírné výhody bohatých a privilegovaných a zmírnit násilí, jež mohou organizovat na svou ochranu - jedna z nejvznešenějších snah našeho druhu, jakkoli jsou výsledky nedokonalé.
A přesto . . .
Tady jsme ve věku, kde pár hrstek miliardářů vlastní větší materiální bohatství než miliardy méně šťastných jedinců; ve věku, v němž samozvaní šampioni vlády zákona doma bezohledně ovládají - nebo alespoň donedávna ovládali - zbytek světa.
Vyrůstal jsem během zářného lhaní o Vietnamu a žil pár bloků od námořních nemocnic, kam se vraceli zranění a zřízení branci, vysílaní do tisíce mil vzdálené tropické země: po amputacích, paraplegici, narkomani, mladí kluci otupení nesmyslným vražděním a zármutkem. Ale v křiklavém sobectví mládí - a bohudík jsem byl příliš mladý na povolávací rozkaz - jsem nikdy neslyšel jejich křik, jejich ječení; jen ticho masivní citadely, zdánlivě tak vlídné a nezajímavé. Nakonec jsem si přece jen uvědomil hrůzy oné ďábelské a nelegální války a pochopil hrozivou váhu nemocničního komplexu, kolem něhož jsem tak často lehkomyslně běhal. A díky Pablu Nerudovi jsem také začal vnímat děsivý podbřišek imperiální bestie oděné v rouše demokracie, to, jak roztrhala na kousky Chile v roce 1973, coby jeden takový podnik z mnoha.
Potom samozřejmě přišly další perly na této šňůrce, další články řetězu: decimování Jugoslávie, invaze do Afghánistánu, Iráku, Libye, Sýrie, probíhající předlouhá přítomnost války a utrpení milionů, jež se zdají být bez konce, a spoluvina na podpoře izraelského zotročení Palestinců.
Teď ale, možná proto, že takového válčení ještě není dost, je v hledáčku Rusko. Nikdy bych si nebyl dokázal představit ironii napadání úřadujícího prezidenta, dělajícího chyby kvůli jediné důstojné věci, jaké je schopen: míru země, v níž se posledních 20 let stará o své vlastní stádo (narážka na Bibli, Kniha Samuelova; pozn. překl.) a nesnaží se zabrat a zničit integritu jiných národů. A odsekávám těm, kteří křičí o Krymu: nejprve si přečtěte, co se opravdu stalo.
Levice projí za práva sexuálních menšin a za práva imigrantů, ať už legálních či ilegálních - a mimochodem ano, imigrační politika je všudypřítomná a každá země má zákony o imigraci - ale je naprosto slepá vůči válečné mašinérii. Mohli bychom si připomenout, že Atény, rodiště (omezené) demokracie, byly nelítostným impériem v Peloponéské válce, privilegované doma, hrozné za hranicemi.
Zvedá snad levice prst kvůli zasaženým Jemencům, které pustoší Saúdská Arábie, zřejmě nejdespotičtější vláda na světě s ohledem na práva žen a jednotlivců, ale největší zbrojní zákazník USA? Mobilizuje snad při provokacích NATO podél hranice země, jež ztratila 27 milionů lidí při obraně proti fašismu ve II. světové válce? Demonstruje snad proti Guantanamu nebo atentátnímu programu, jenž dovoluje skupince lidí konat coby soudce, porota a popravčí proti každému na světě, koho se rozhodne pronásledovat? Organizuje snad shromáždění proti finančnímu systému, jenž obohacuje už tak nechutně bohaté na úkor třídy, jež přinejmenším touží dělat skutečnou práci?
Bitvy, o nichž si tak ráda myslí, že je vybojovává - za ženy a menšiny - jsou ve skutečnosti toutéž a větší válkou proti moci. Je další velkolepou ironií naší doby, že tatáž levice, natolik šampión svobody, je teď stejně vyhladovělá jako pravice při odvazování válečných psů.
Potom opět, možná to jsou celou tu dobu podvodníci. Celkem s jistotou to tak vypadá.
Emanuel E. Garcia, MD
Dr. Garcia je původem americký spisovatel a lékař, teď žijící na Novém Zélandu.
Překlad Vladimír Sedláček